5. září 2018 21:05

Marek Holeček versus Rupálská stěna. Do třetice všeho zlého

Marek Holeček (1974), český horolezec, který se zabývá objevováním nových výstupových směrů na nejvyšší hory světa, je nepochybně pozoruhodný člověk. Vrcholy himálajských velikánů nazývá kopci. A nebaví ho nic, co dělal někdo před ním.

Nejinak tomu bylo na přelomu srpna a září, kdy se Marek ve společnosti Tomáše Petrečka rozhodl vystoupit na Nanga Parbat, a to Rupálskou stěnou, tedy nejtěžším možným způsobem, a pak sestoupit Diamírskou stěnou. Nakonec pokus skončil kvůli nepříznivému počasí nezdarem, když oba horolezce dělilo od vrcholu 300 výškových metrů. Na pořad dne i noci přišel mimořádně těžký sestup, v tomto případě se dobrá věc naštěstí podařila.

Proklínaná i nenáviděná

V případě Marka Holečka se nejedná o první neúspěšný pokus dostat se na vrchol Nanga Parbat Rupálskou stěnou. Činí tak alpským způsobem, kdy se výbava horolezce skládá z jediného batohu, jehož hmotnost by neměla překročit osm kilogramů. Spolu se svým tehdejším partnerem Zdeňkem Hrubým (zahynul v roce 2013 při prvovýstupu na Gašerbrum I) sice v roce 2012 v rámci expedice Wild Choice Comeback zdolali jako první po třech letech Nanga Parbat (8126 metrů). Stalo se tak tradiční Kinshoferovou cestou z roku 1939. Rupálská stěna nakonec před pěti lety podruhé odolala, letos proto nakonec platilo: do třetice všeho zlého.

Pro lepší pochopení náročnosti výstupu. Na vrchol Nanga Parbat vede celkem jedenáct cest. Rupálská stěna je jižní stěnou deváté nejvyšší hory světa. S převýšením 4600 metrů se jedná o vůbec největší stěnu planety. Nesmírně komplikovanou cestu na vrchol proslavil film Nanga Parbat. Při sestupu po zdolání vrcholu sourozenci Messnerovými v roce 1970 zasypala lavina Günthera Messnera. Jeho tělo bylo nalezeno až v roce 2005. Bratr Reinhold vzdal hledání po dni marného pátrání, ve stavu totálního vyčerpání ho našli místní obyvatelé a nakonec přišel o sedm prstů na nohou. Den po bratrech stanuli na vrcholu Felix Kuen a Peter Scholz. V roce 2005 dobyli Nanga Parbat centrálním pilířem Rupálské stěny Steve House a Vince Anderson. Učinili tak alpským způsobem, jejich výstup je proto ceněn jako jeden z nejhodnotnějších v historii zdolávání osmitisícovek.

Do stejné řeky vstoupíš

Marek Holeček spolu se Zdeňkem Hrubým toužili v letech 2011–2012 navázat na výkon dvojice House–Anderson. „Je to něco, co se těžko popisuje. Prostě se to musí vidět. Přijedete pod kopec, dole zelená louka plná kytek. Základní kemp ve čtyřech kilometrech nad mořem. Žádný ledovec, jenom se přeběhne hodně úzké ledové plato a začíná stěna,“ popisuje Marek první pokus. Bohužel během nezbytné aklimatizace si Zdeněk zranil ruku. Po nárazu kamenem navíc utrpěl bolestivé zranění v oblasti břicha. Po noci strávené v prvním táboře se proto rozhodl pro návrat z výšky 5000 metrů. Marek se odhodlal k sólu výstupu a jeho snažení skončilo po třech dnech ve výšce 7200 metrů. „Nahoře bylo strašně moc sněhu na ledovém podkladu, každou chvilku se to mohlo utrhnout. Do toho snad šestnáct hodin v kuse sněžilo. Nakonec jsem musel dolů. Bez lana, přes dva kilometry, krok za krokem, zády k údolí. Něco děsivého, nahoru to jde rychleji, protože pohyb je přirozený. Slézat pozpátku je čiré zoufalství. V táboře jsem nevěřil, že žiju,“ vysvětloval Marek, který letos řešil prakticky shodnou situaci. O hodnotě jeho počinu vypovídá skutečnost, že hvězdný slovinský horolezec Tomaž Humar (zahynul v roce 2009) se dostal v roce 2005 do výšky 6000 metrů. Z Rupálské stěny ho nakonec musel sundat vrtulník.

V roce 2012 zvolili Marek Holeček s Tomášem Hrubým velmi ambiciózní variantu. Během procesu aklimatizace se rozhodli vylézt na Nanga Parbat tradiční Kinshoferovou cestou. Vzhledem k tomu, že permit neboli povolení poskytované pákistánskou stranou v hodnotě 5600 USD platí pro dvě cesty, následoval několikatýdenní odpočinek. Pak přišel další útok na Nanga Parbat, tentokrát Rupálskou stěnou. Přestože se laikovi může zdát být tento postup za hranou, má své opodstatnění. Červené krvinky totiž zůstanou ve správné formě, člověk vyrazí k druhému pokusu patřičně odpočatý. „Doufal jsem, že na horu poleze nějaká expedice, takže bude s kým komunikovat. Pak jsme ale zjistili, že na celém kopci není absolutně nikdo,“ vzpomíná Marek. „Lidi mají obecně rádi úspěch, lezou s tím, že si nakonec chtějí zamávat z vrcholu. Tento druh horolezců proto Nanga Parbat moc neláká. Jsem opačný případ. Beru to tak, že to nějak dopadne. A pokud nevylezu na vrchol, svět se z toho nezblázní. Kdyby mi šlo jenom o to, dostat se nahoru, pojmu to jako zájezd, najmu si deset šerpů s kyslíkem, kteří mi prošlapou cestu.“

Mistr extrémních sestupů

V horolezecké komunitě je Marek Holeček považován za „mistra světa“ extrémních sestupů. „V našem sportu je pochopitelně důležité dostat se až na vrchol, ale mnohem důležitější je návrat. Každý kopec nekončí nahoře, ale dole, kdy člověk zjistí, že pohybuje všemi končetinami.“ Zároveň dodává, že je příliš mladý na to, aby opakoval věci, které dokázal někdo před ním. „Neprobádané cesty se navíc vyznačují tím, že problémy v nich se začnou najednou násobit. Člověk si pak musí třeba během hodně krátkého časového období vybrat ze všech špatných variant tu nejrozumnější. Lezení není atletika, kdy najednou ucítíte, že vás tahá sval, takže to necháte na jindy. Případný úprk z kopce bývá spojen s bojem o život, přičemž psychika pracuje na plné obrátky. Přestože se v některých případech sen o vrcholu rozplyne jako pára nad hrncem, nemluvím o prohře. Prohrává pouze ten, kdo nenajde novou chuť popasovat se s výzvou.“