30. dubna 2018 15:21

Až mě andělé zavolají k sobě, chci mít na pohřbu rockery

Přestože nevěřím v posmrtný život, může i v tomto případě platit ono praxí prověřené: Na každém šprochu pravdy trochu. Pro případ možnosti volby a následného splnění posledního přání jsem dal proto dohromady band složený z muzikantů, kteří zabušili na nebeskou bránu. Na koncert sice moc nespěchám, ale když už, ať to má grády.

Zvolil jsem klasickou rockovou sestavu ve složení zpěv, bicí, dvě kytary a basa. V případě zpěváka nebylo co řešit. Přestože mě fanoušci Doors, Queen či AC/DC budou nejspíš proklínat, mé rozhodnutí padlo na Ronnieho Jamese Dia (1942–2010). Vzhledem k tomu, že vydržel v Rainbow pět let po boku egomaniaka Ritchieho Blackmoora a v Black Sabbath nahrál takovou desku jako Heaven And Hell, místo v kapele si zaslouží právem.

S výběrem bubeníka to bylo těžší. Po delším váhání jsem se nakonec rozhodl pro Cozyho Powella (1947–1998). Snad se s případnými odpůrci mé volby shodneme alespoň na tom, že když někdo bubnuje v Jeff Beck Group, Rainbow, Whitesnake či Black Sabbath, vypovídá to o jeho nesporných kvalitách. Kdyby Cozy nestíhal, kdykoli mohou zaskočit John Bonham (Led Zeppelin, 1948–1980) a Keith Moon (The Who, 1946–1978).

Výběr kytaristů byl rovněž spojen s duševním martyriem, neboť na dvě volná místa byl bohužel značný přetlak. Nakonec bych to viděl na dvojici Jimi Hendrix (1942–1970) a George Harrison (1943–2001). Ve prospěch Hendrixe rozhodla pověst možná nejúžasnějšího kytaristy rockové historie. George Harrisona pak považuji za nejlepšího muzikanta nejlepší kapely všech dob, jehož velikost spočívala ve schopnosti podřídit své jedinečné instrumentální schopnosti kolektivu. S Hendrixem, by se tak sladil spíš než můj další velký favorit, náhradník Gary Moore (1952–2011). Prakticky totéž platí v případě Kurta Cobaina (Nirvana, 1967–1994).

Stejně jako tomu bylo u zpěváka, ani v případě volby baskytaristy Lemmyho Kilmistera (1945–2015) jsem nezaváhal ani na zlomek sekundy. Jak trefně vystihl server idnes.cz: Lemmy Kilmister, boss kapely Motörhead, rokenrol nejen hrál, ale také žil. Pro spoustu fanoušků byl ztělesněním starých dobrých časů, kdy muzika měla koule, život byl daleko svobodnější, a kdo měl odvahu, mohl dosáhnout všeho. Na silnou lavičku náhradníků bych s posvátnou úctou posadil Phila Lynotta (Thin Lizzy, 1949–1986) a Cliffa Burtona (Metallica, 1962–1986).